Jen chvíli poté, co statistický úřad vydal svou notifikaci deficitu a dluhu celého vládního sektoru, která těžko mohla udělat někomu radost, protože loni se oproti roku 2022 nezměnilo vůbec nic, vydalo ministerstvo financí aktuální pravidelné měsíční plnění státního rozpočtu. To by mělo ukazovat už nějaký reformní posun vpřed, protože jde o výsledky za celé letošní první čtvrtletí.
Nutno říci, že moc toho vidět není, přestože meziroční zlepšení salda o více než šedesát miliard je jistě impozantní, ale když si odmyslíme loňské transfery na podporu cen energií, už to tak nezvoní. Pořád je to třetí nejvyšší deficit za první kvartál v historii.
Jestli se něčím lze chlubit, tak to je růst příjmů z daní o 11,5 procenta. Jenže nejrychleji ze všech daňových výnosů rostou daně vybrané od podniků. Těch více než patnáct procent přírůstku činí ale jen zálohy počítané z daně za rok 2022, kdy firmy vykazovaly mimořádné obří zisky, jelikož se jim podařilo promítnout do cen velkou část tehdejší inflace. Loňské výsledovky ale podle dostupných zpráv vypadají podstatně hůře a zisky klesaly, takže v červenci, kdy dojde k zúčtování daně podle skutečných firemních zisků, může přijít nepříjemné překvapení i přesto, že sazba daně letos stoupla z 19 na 21 procent.
Možná proto vláda drží stále při životě windfall tax. Na první záloze vybrala třináct miliard a je jasné, že celkový výběr daně bude zřetelně vyšší než rozpočtovaných sedmnáct miliard. Původní účel, kterým bylo dotování cen energie domácnostem, přitom letos neplatí, a lidé platí plnou tržní cenu, která, zaplaťpánbůh, klesá a nejeví se potřeba nějaké další intervence státu.
Tahle daň ale opravdu neměla sloužit k ucpávání děr ve vládním hospodaření a nelze se divit, když akcionáři ČEZ, který je dominantním přispěvatelem, zuří.
Jestli se už v prvním kvartále někde projevil loňský konsolidační balíček, tak je to daň z příjmu fyzických osob ze závislé činnosti, která naskočila o šestnáct procent, což je mnohem více, než odpovídá zhruba šestiprocentnímu růstu mezd. Balíček sice poškrtal některé daňové výjimky, ale většina tohoto přírůstku jde na vrub snížení hranice pro druhou, vyšší sazbu daně 23 procent ze čtyřnásobku na trojnásobek průměrné mzdy. Je to pěkně socialistické, když bohatší platí zase víc, ale určitě to nelze vydávat za politiku, která by nás odkláněla od montoven ke kvalifikovanější práci a produkci s vyšší přidanou hodnotou.
Vyčíst něco z výdajů je poměrně obtížné, protože ty jsou ovlivněny především ukončenou podporou cen energií. Pokles transferů rozpočtových prostředků podnikům o skoro šestnáct miliard jde jistě dominantně právě za tímto faktorem.
Jestli lze něco ocenit, tak je to skutečnost, že kolonka platy a obdobné a související výdaje zůstala nezměněna. Jde sice jen platy, které jsou vypláceny přímo z rozpočtu přímým státním zaměstnancům, tedy nikoli třeba učitelům, ale přesto to po letech nárůstů potěší. Kdyby se to podařilo dodržet do konce roku a pak třeba i v roce příštím, byl by to pěkný pokrok v jedné z nejobtížnějších disciplín státního šetření.
Každopádně po prvních třech měsících toho z efektu konsolidačního balíčku ještě není moc vidět. A jestli je možné dělat z průběžného plnění rozpočtu nějaké závěry, tak leda ten, že tu ostudu s účelově vázanou windfall tax, která sice pěkně sype, ale jejíž účel zmizel, bychom si měli ušetřit a tu daň co nejdříve zrušit.
